Past Production Reviews
5Opera Čert a Káča v SND je iná v mnohých ohľadoch. Odvážna, drzá, farebná, dynamická, pútavá pre detského diváka, no pozor, nie prvoplánová, takže aj dospelý si v nej nájde mnoho odkazov na zamyslenie. Oproti minimalizmu, s ktorým sa v súčasnosti v divadelníctve stretávame, sa nám zrazu v opere Čert a Káča otvára veľký, pestrofarebný svet plný dynamiky.
Nová inscenácia veristických jednoaktoviek Sedliacka česť a Komedianti z banskobystrickej Štátnej opery je zaujímavou a mladistvo pôsobiacou produkciou. Dominujú jej inteligentná, výtvarne pôsobivá a so zapojením netypickej, no funkčnej štylizácie zrealizovaná režijná koncepcia i výborné spevácke obsadenie.
Toto pojetí Mozartovy komické opery je báječným druhem psychoterapie, měli by ho snad předepisovat lékaři na recepty, hned by bylo neustále vyprodáno. Inscenace se vydařila, navíc přinesla zajímavé pěvecké a jevištní výkony mladé nastupující generace, což je její zvláště cennou devizou.
Národní divadlo Brno dnes představilo program sezony 2021/2022. „Samotný akt plánování vnímáme především jako signál naděje, že se navzdory těžké situaci nevzdáváme a hledíme do budoucnosti s vírou v návrat k původní podobě kulturního života,“ uvedl na počátku virtuálního představení programu ředitel NdB Martin Glaser. Ujistil také, že ač jsou samotné budovy NdB v tuto chvíli veřejnosti nepřístupné, zůstává tato instituce divadlem živým, v němž se stále připravuje nadcházející program. Nutná úsporná opatření sice měla za následek jistou redukci počtu premiér, na druhou stranu budou v nadcházející sezoně uvedeny mnohé již nazkoušené tituly z letošní sezony, které dosud nemohly být realizovány. Celkový počet nových inscenací tak zůstane prakticky nezměněn. Taktéž dle uměleckého ředitele Opery NdB Jiřího Heřmana činnost v brněnské opeře neustala. Během představování chystaného programu připomněl uplynulé virtuální přenosy, nedávnou televizní premiéru Evžena Oněgina i nadcházející premiéry Nabucca (16. 4.) a La bohème (11. 6.). V příští sezoně pak opera NdB nabídne celkem šest premiér. Téma nově představené sezony zní „Jít za hlasem srdce…“. Jiří Heřman tento dramaturgický záměr přiblížil: „Jak by vypadaly naše životy, kdybychom se všichni bez váhání a ohledů na následky vydali za tím, co naše srdce chce. Za láskou, štěstím, bohatstvím, mocí… protože ne každé srdce je čisté. Umělci mnoha staletí nám ale dali jedinečnou možnost vykročit na cestu za voláním srdce prostřednictvím jejich fantazie a jimi vyprávěných příběhů.“ V sezoně 2021/2022 půjde především o díla Benjamina Brittena, Händela, Mozarta a Verdiho. Na listopad se také chystají přesunuté premiéry Řeckých pašijí Bohuslava Martinů a Janáčkova Osudu. K 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena navíc připravil Balet NdB ve spolupráci se sborem, sólisty a orchestrem Janáčkovy opery NdB společný premiérový baletní projekt s názvem Beethoven, inspirovaný životem i dílem tohoto skladatele. Hudební materiál baletu vychází z jeho symfonií v čele s poslední 9. symfonií se Schillerovou Ódou na radost. Premiéra projektu je naplánována na 13. listopadu 2021 v Janáčkově divadle. Choreografie se ujal umělecký šéf Baletu NdB Mário Radačovský, scénu připravil Jaroslav Milfajt. Orchestr Janáčkovy opery povede Jakub Klecker. Brittenův Peter Grimes měl svou československou premiéru právě v Brně v červnu 1947, teď se vrací po téměř 75 letech, aby se po úspěšné inscenaci Juliette / Lidský hlas stal dalším projektem týmu dirigenta Marko Ivanoviće, režiséra Davida Radoka, sopranistky Jany Šrejma Kačírkové a švédského tenoristy Joachima Bäckströma v titulní roli. Janáčkovo divadlo poprvé uvede Petera Grimese 9. října 2021. Po opeře Hry o Marii a oratoriu Epos o Gilgamešovi se s Řeckými pašijemi na jeviště Janáčkova divadla vrací další z Martinů děl s rozsáhlým sborovým partem. 5. listopadu 2021 bude uvedeno v režii Jiřího Heřmana a pod taktovkou Roberta Kružíka. Do brněnské opery se po úspěšném nastudování Purcellova Dido a Aeneas vrací také dirigent Václav Luks s orchestrem Collegium 1704 v novém nastudování Händelovy Alciny. Partnery této koprodukční inscenace jsou navíc i francouzská divadla v Caen a Versailles. Na brněnském jevišti zazní Alcina vůbec poprvé, a to 5. února 2022 v Janáčkově divadle. Představí se mimo jiné Pavla Vykopalová, Václava Housková Krejčí i zahraniční hosté v čele s Karinou Gauvin. Po pětici uvedení v Brně se Alcina vydá i do Versailles a Caen. Mozartova Kouzelná flétna bude první operní inscenací herce a režiséra Miroslava Krobota. V domovském Dejvickém divadle Mozartovu nejoblíbenější operu uvedl ve vlastní úpravě s velkým úspěchem již v roce 2003. Jaká bude jeho brněnská inscenace? „Kouzelná flétna je příběh o naději v době dramatického rozdělení. Je to příběh se šťastným koncem. Chceme se inspirovat rozmanitostí Mozartovy hudby a komediálním potenciálem libreta a nastudovat vizuálně, hudebně a herecky přitažlivou inscenaci. Spíš než v rovině pohádky nebo mysteria se chceme pohybovat ve svébytném světě žánru fantazy.“ 13. dubna 2022 se v Janáčkově divadle představí Martina Masaryková, Doubravka Součková či bratři Tadeáš a Roman Hozovi. Poslední premiérou nadcházející sezony je Verdiho Otello, které se na brněnské jeviště vrací po více než třiceti letech, tentokrát v režii Martina Glasera. Janáčkovo divadlo jej uvede 17. června 2022. Speciálním programem jsou pak slavnostní koncerty k životnímu jubileu Richarda Nováka. Jméno tohoto basisty bylo a stále je již několik desetiletí nerozlučně spjato s brněnskou kulturní scénou. Letos na podzim oslaví devadesátiny, a to i společně s brněnským publikem prostřednictvím dvou koncertů, na nichž bude Richard Novák i hlavním účinkujícím. První zářijový koncert bude věnován písňové tvorbě. Zazní zde s klavírním doprovodem Ivana Klánského písně Roberta Schumanna a Johannese Brahmse. V prosinci se uskuteční Slavnostní koncert, kde Richard Novák spolu s hosty Pavlou Vykopalovou, Peterem Bergerem a Jiřím Brücklerem uvede slavné italské a české opery, v nichž Richard Novák jedinečným způsobem ztvárnil basové role. Doprovázet je bude orchestr a sbor Janáčkovy opery NdB. Vybrané koncerty a představení festivalu Janáček Brno 2020, které se nemohly v souvislosti s epidemií COVID-19 odehrát, se přesouvají na podzim roku 2021. Koncerty tak zároveň budou pozvánkou na festival Janáček Brno 2022 (2. 11.–19. 11. 2022), jehož předprodej bude zahájen 30. 11. 2021 v rámci recitálu tenoristy Pavola Breslíka. Festivalový ročník 2022 chystá mimořádný program s předními zahraničními a tuzemskými operními domy. Vedle zmíněných Řeckých pašijí bude uveden recitál Tomáše Krále a Matana Porata (13. 11. ve vile Tugendhat), koncert Pražského filharmonického sboru (20. 11. v Besedním domě), Janáčkův Osud (26. 11., s živým přenosem na platformě OperaVision) a recitál Pavola Breslika a Róberta Pechance (30. 11. v divadle Reduta). Balet NdB zahájí sezonu 2020/2021 premiérou večera k poctě českého choreografického velikána Pavla Šmoka. Připomene si tak díla jako Zjasněná noc, Trio g-moll a Stabat Mater. Sezonu pak zakončí novou inscenací Prokofjevova baletu Popelka v choreografii Markéty Pimek Habalové. V rámci festivalu Dance Brno 2021 se ve dnech 18.–23. 10. 2021 v Brně představí baletní ansámbly Národního divadla v Praze, Národního divadla Brno, Balet Moravského divadla Olomouc, Divadla J. K. Tyla v Plzni, Jihočeského divadla v Českých Budějovicích a Národního divadla Moravskoslezského. S nadcházející sezonou přichází NdB s inovovaným systémem předplatného, které je variabilní a přináší větší svobodu volby představení. Diváci si mohou volit svůj preferovaný žánr, zda chtějí chodit do divadla ve všední dny či o víkendech, a zvolit si pro sebe nejvhodnější začátek představení. Předplatitelské skupiny se také dají vzájemně kombinovat. Zahájení prodeje předplatného je stanoveno na 3. května 2021 a diváci o něm budou informováni prostřednictvím webových stránek NdB či v celodivadelním Katalogu NdB sezona 2021/2022.
Herman Melville, E.M. Forster, Eric Crozier and Benjamin Britten all believed that “Billy Budd” was set at sea. Czech theatre director Daniel Špinar thinks otherwise. His new four-act production of Britten’s psychologically fascinating, demonstrably homoerotic and deeply disturbing drama for the National Theatre in Prague had as much to do with HMS Indomitable as “Madama Butterfly” moved to Mozambique.In the Prologue, Vere sings “Confusion, so much is confusion!” which is a fitting epithet for Špinar’s fundamentally flawed directional concepts. Following similarly spurious interpretations such as Richard Jones’ British boarding school setting in Göteberg, Špinar had no hesitation in manipulating the carefully constructed text to his own gay-fixated and textually inconsistent preconceptions. Nothing to Do With the Text The single set by Lucia Škandiková was a hospital bed in the center of a bare blue-green stage which looked like a cross between a gigantic Tiffany & Co. shoebox and a pastel urinal. Whilst the hospice setting was all very well for Captain Vere’s poignant soliloquies in the Prologue and Epilogue, it made no sense in the central ship-board scenes, which are intended to recreate the squalid and claustrophobic conditions of a British Man o’war in 1797. The sole nautical reference was three model sailing ships carried into Captain Vere’s cabin (which was anything but “narrow”) at the opening of Act two, but these were actually of models of the Thermopylae which was launched more than 70 years after the drama takes place. There was a further small toy yacht carried by six mini-Mozart looking waifs (presumably the powder-monkeys) but this was a Dragon-class sloop first seen in 1929. Specifics in the text were blithely ignored – there were no ropes to haul, no glasses for Vere, Redburn and Flint to toast the King and Dansker doesn’t give Billy anything to eat or drink, making “baby’s” gratitude for unexpected nourishment meaningless. The only additions to the bleak pastel desert were some broken coffins in the second scene of Act two and the sudden appearance of multiple proto-phallic cannons when Billy is interrogated by Vere. Contrary to normal Man o’war ordinance, these armaments are actually pointing inwards towards the protagonists. Not so helpful for firing at the enemy. The most disturbing directional deviation however came in Act four when Billy strips naked and pops into Vere’s bed, creating the titillating expectation of homosexual congress between the handsome young sailor and the philhellene naval captain. Instead, in Jesus-like manner, Vere solemnly washes Billy’s feet, then after the Articles of War are read (which specifically state that Billy is to be “hung from the yardarm”), Vere impales the supine seaman with his ceremonial sword. Possibly Špinar saw this as some kind of symbolic ultimate penetration, but it had nothing to do with the text or 18th century British naval regulations. Costume designer Marek Cpin was no better. The sailors were closer to WW1 Kriegsmarine cadets, Billy looked like a cross between Popeye and Querelle styled by Nautica, Squeak could have doubled for the Artful Dodger and Claggart was a Goth grasshopper sporting an over-sized stylized Order of the Garter star – an unlikely honour for a mere Master-at-Arms. The ultimate absurdity was a powder-wigged Captain Vere dressed in a long-trained powder-blue ensemble bedecked with diamond brooches. His appearance at Captain’s muster could have been Liberace sashaying onto the poop of HMS Pinafore. There is unquestionably a major homosexual theme to this opera, which given the proclivities of the novelist, librettists and composer, should come as no surprise. However, 1951 was hardly a time to caterwaul “I am what I am” and the Sapphic subtext should be as subtle as the behavior of the protagonists is repressed. Špinar has Claggart followed by five handsome body-stockinged dancer/athletes who grope, writhe, roll and climb over each other, and the Master-at-Arms, at every opportunity. It is about as discreet as a drag-show by Divine. During the lengthy “This is our moment” chorus when engagement with the French seems imminent, the dancers put on a Cirque de Soleil show of slow motion pugilism which totally ignores the bustling on-deck directions in the libretto. There was certainly a lot of pectoral pulchritude displayed by the prepossessing Prague lads, but much of Radim Vizváry’s choreography was an unsubtle cribbing of Sidi Larbi Cherkaoui’s human Tarnhelm concept for Guy Cassiers’ “Ring” at La Scala in 2010. But the Music… Fortunately the musical component of the evening was much more satisfactory. The chorus of the Czech National Theater Prague was really outstanding and the tricky cross-rhythm ensemble passages such as “This is our moment” were impressively sung. The multitude of small roles were not especially memorable except for a resonant Redburn by Jiří Brückler and a dulcet-toned Friend by Luboš Skala. The only serious negative was that overall English diction was consistently imprecise. This was particularly noticeable in the rollicking “We’re off to Samoa” couplets. The roles of cabin boy, novice and tenor solo were impressively sung by Jan Petryka who has a real tenore di grazia timbre and technique. “Over the water, over the ocean” was wistfully lyrical. For some inexplicable reason, Špinar had the novice sing Vere’s “Scylla and Charybdis” passage after Claggart’s murder, ending with “it is I whom the devil awaits.” Although emotionally powerful and vocally well sung by Petryka, this makes no dramaturgical sense whatsoever. Admittedly the novice is weak and cowardly but these failings have been skillfully manipulated by Claggart. It is Vere who is wracked with angst and self-loathing for failing to save Billy and until the guileless youth blesses and absolves him, logically believes he will be damned for his pusillanimity. It is also doubtful that an uneducated young novice would be familiar with Greek mythology. Gidon Sak is no stranger to the role of the contemptible Claggart, having enjoyed recent success in the part with Donald Runnicles in Berlin. With a palpable Iago-ish malevolence, Sak’s characerization is a seething mono-dimensional study of evil with an S&M kink. There is no attempt at subservient hypocrisy or ignominious dissimulation. The voice is stronger in the upper register but the deeper tessitura such as the low G natural on “I will destroy you” and the low F-sharp on “Your honour” lacked resonance and projection. American baritone Christopher Bolduc was an agreeable Billy with perhaps a better knowledge of what was going on in Claggart and Vere’s mind than more ingénue interpretations. The voice is not especially large and tended to be slightly overwhelmed in the ensemble sections. “Billy Budd, King of the birds” was far from stentorian, but the closing “Through the port comes the moon-shine astray” scena was beautifully phrased in an intimate lieder-style manner. Despite the louche Liberace look, Slovak tenor Štefan Margita was vocally convincing as Vere. Margita was able to convey the character’s preoccupation with good and evil, rigid regulations and philosophic humanism with understated eloquence. Whilst his English was often quirky with the occasional rolled “r’s” and extended “e’s”, the voice projected well over the large orchestra and there was some refulgent singing in the upper register exemplified by a clarion top B-natural on “leave me.” The Real Captain of the Ship Laurels of the evening however went to young British conductor Christopher Ward and the National Theatre orchestra. This is a maestro who knows how to breathe with the singers and his conducting of Britten’s immensely difficult, kaleidoscopic, sea-sonorous score was translucent and trenchant. There was ebullience, poetry and rhythmic insistency in Ward’s inspired reading and while there may not have been a whiff of salt air on the stage, the orchestra could have come straight from shores of Suffolk. The graduations between atmospheric pianissimi and hefty fortissimi (especially evident in the major/minor triad shifts in the “interrogation scene”) revealed no small degree of virtuosity by the Czech musicians. Strings were seductive and woodwinds chirpy with the first flute being particularly impressive in the obbligato passages during Billy’s final scena. Brass were raw and raspy and the Grand Inquisitor-ish instrumentation of tuba, low strings and contrabassoon before Claggart makes his bogus denunciation of Billy was truly ominous. Neither Melville, Forster or Crozier were well-served by this vexatious and inappropos production, however Britten was in excellent hands on the podium. Ward is a conductor to watch.
