„Nahoře huhňá a dole brumlá,“ prohlásil kdysi Antonín Dvořák na adresu violoncella. Z těchto slov je patrné, že skladatel tomuto nástroji zprvu neprojevoval přílišnou náklonnost, nicméně svůj poněkud rezervovaný pohled na violoncello naštěstí v průběhu svého života přehodnotil. To dokládá vznik dvojice jeho violoncellových koncertů, z nichž ten novější z roku 1895 je díky mimořádnému hudebnímu zpracování považován za vůbec nejkvalitnější sólový koncert, jaký kdy byl pro tento nástroj s bohatým a vřelým zvukem zkomponován. Dílo vzniklo na americkém kontinentu, není však oslavným ohňostrojem, z něhož by vyzařoval bezbřehý optimismus či snad exploze radosti. Jedná se o hudební vyprávění spíše intimního, melancholického charakteru, o kompozici odrážející mimo jiné Dvořákův stesk po domově, který skladatel v posledních letech svého pobytu v Americe pociťoval.
Druhou polovinu večera otevře Předehra pro orchestr z roku 1953, kterou její autor Bohuslav Martinů zkomponoval během pěti dnů v rámci pobytu ve svém oblíbeném Nice na francouzské riviéře. Svěží opus je koncipován ve formě koncertní ouvertury v neoklasicistním stylu, v níž Martinů uplatnil svou oblíbenou barokní techniku concerta grossa.
Závěrečná část koncertu bude věnována Symfonickým variacím na původní melodii Antonína Dvořáka, kterou skladatel vytvořil jako hudební doprovod k veršům básně Já jsem huslař přeubohý ze sbírky Adolfa Heyduka. Původně byla tato melodie koncipována jako píseň pro mužský sbor, avšak o několik let později ji Dvořák přepracoval do čistě symfonické podoby. V této formě sestává z tématu a následně souboru 27 krátkých variací, závěr tvoří efektní fuga, která se ke konci promění v bujarou českou polku. Stojí za zmínku, že vídeňské provedení tohoto díla roku 1877 si nenechal ujít ani uznávaný Johannes Brahms, který vyzdvihl Dvořákův mistrovský způsob zpracování variací a který po koncertě projevil své uznání tím, že Dvořákovi daroval „překrásnou špičku na doutníky.“
