Expresivní, přímý a nezkažený svět zvuků spolu se zvuky přírody – to je Credo. O své skladbě lotyšský autor říká: „Žijeme v době nesnášenlivosti, nenávist mezi lidmi, národy a náboženstvími kulminuje. Ideály a zavedené hodnoty jsou vytlačovány kultem spotřeby. Co by měl skladatel v takové době dělat? Podle mého názoru by měl propagovat harmonii, ideály a sílu lásky.“ V další skladbě zůstaneme na severu. Grieg je bezpochyby nejznámějším norským skladatelem, i když z jeho díla dodnes žije jen pár titulů. V jeho době se doma ještě aktivně muzicírovalo, a Griegovy ne až tak náročné kompozice byly vítaným obohacením. Jeho Klavírní koncert je trochu výjimkou, nalezneme zde prvky interpretační virtuozity i velká orchestrální tutti. O popularitě Griegovy hudby svědčí např. „zrockovaná“ Ranní nálada z hudby k Peer Gyntovi. Také Klavírní koncert zůstává v oblibě pro svou melodickou krásu, originální „severské“ melodie a harmonie a s tím spojený výraz melancholie a prvky vesnického folkloru.
Závěr bude patřit „křiklavé nestvůře, zasažené, divoce se svíjejícímu draku, jenž nemůže zahynout a který kolem sebe zuřivě bije vztyčeným ocasem, i když krvácí z posledního.“ To se po uvedení své 2. symfonie dočetl Beethoven v dobových vídeňských novinách. Dnes nechápeme, co mohlo pisatele těchto slov na skladbě vydráždit k tak expresivním výrazům.
