Je velkou chybou brát hudbu Bedřicha Smetany jen jako povinně opečovávaný národní poklad, srdeční záležitost každého Čecha. Smetana patřil k nejprogresivnějším skladatelům své doby, na rozdíl od Dvořáka jej fascinovalo hledání nových cest hudby a jeho symfonické básně jsou opravdovými skvosty moderního romantického myšlení. Je sice škoda, že jeho velké historické symfonické básně stojí poněkud ve stínu slavnější šestice z cyklu Má vlast, ten však působí natolik semknutě, kompaktně a uhrančivě, že se preferenci celovečerního provádění celého cyklu nelze příliš divit. Kdo by se nenechal opájet krásou staroslavného Vyšehradu, různorodými scenériemi toku Vltavy, děsivým krvákem o mstivé Šárce, velkolepostí zdejších luhů a hájů a představou českého národa jako synonyma vítězné síly a věčné naděje? Smetana sám nebyl v češtině kovaný, o to půvabněji působí jeho pečlivě sepsaný „krátký nástin“ ke každé básni cyklu.
