Name: Věc Makropulos
Start: 2022-11-18T00:00:00.000Z
End: 2022-11-18T00:00:00.000Z
Location: Janáčkovo divadlo

Organization

Janáček Brno International Festival

Dirigent

Tomáš Hanus

Regissör

Olivia Fuchs

Scenograf

Nicola Turner

Sångare

Tenor

Nicky Spence

Albert Gregor

Bass-baritone

Gustáv Beláček

Dr Kolenatý

Baritone

David Stout

Jaroslav Prus

Ljus designer

Robbie Butler

Video designer

Sam Sharples

Soprano

Ángeles Blancas Gulín

Emilia Marty

Mark Le Brocq

Vítek

Harriet Eyley

Kristina

Alexander Sprague

Janek

Alan Oke

Hauk-Šendorf

Contralto

Monika Sawa

Poklízečka

Dafydd Allen

Strojník

Julia Daramy Williams

Komorná

Orchestra

Welsh National Opera Orchestra

Věc Makropulos

Brno

Tjeckien

Janáčkovo divadlo

Public

Approved

If someone doesn´t like opera, take them to see Janáček, said the conductor Simon Rattle – and he is right. Each of Janáček´s operas is a unique creation that runs at the speed of thought and is theatrical in the best sense of word. For example, The Makropulos Case, with a plot that is almost like a crime novel, is certainly not a typical opera theme. In Janáček´s version, a hundred-year-old legal dispute over an inheritance quickly turns into a captivating drama about the search for the meaning of human life. At the festival, Makropulos will be presented by one of the best British opera ensembles – the Welsh National Opera, under the direction of its music director, the conductor Tomáš Hanus, who is actually from Brno. It will not be their first time here: in 2018 they gave us a great performance of Janáček´s opera From the House of the Dead, and they are sure to prepare an extraordinary artistic experience for visitors once again this time around.

But life has stopped in me, Jesus Christ, and it cannot go on! One grows tired of being good, one grows tired of being bad. The earth loses its attraction, and the sky loses its attraction. And one realizes that one’s soul has died! Janáček never managed to stay without work for long; as soon as he’d finished his opera about the cunning vixen Bystrouška, he started to look for another theme. In the summer of 1923, he went on his holidays with  F. X. Šalda´s play The Child, which had been recommended to him by many people, and also Karel Čapek´s play The Makropulos Case. Šalda´s play did not capture his heart in the end, but The Makropulos Case caught his interest, and after returning from his vacation, he asked Karel Čapek for permission to set it to music. Čapek  was initially sceptical, and did not consider his conversational, very non-poetic and overly talkative play worthy of Janáček´s music. At first glance, we can only agree with Čapek – a legal environment full of dialogues and intricate events, where the characters make phone calls and where the tracing of family ties is almost a task for a genealogist, was not a particularly typical setting for an opera at the beginning of the 20th century. But Janáček, who had already dealt with life and its endless cycle in The Cunning Little Vixen, was very interested in what The Makropulos Case was hiding behind its detective story plot – questions such as whether immortality can bring people happiness, or whether it is the inevitability of the end that brings fulfilment to human life. Janáček himself later recollected: It grabbed me. You know, that horror, that emotion felt by a person who will never have an end. Pure misfortune. They want nothing, they expect nothing. Something must come out of it. Act three, it is important for me: that pace, that slope! That´s what I felt, that´s what I wanted. 

In the end, Čapek agreed with the setting of his work to music, and Janáček began editing and shortening the text of the play. He devoted the next two years to the composition, and his correspondence maps his interest and compassion for the main character of the opera: A beautiful woman, 300 years old – and forever young – but all of her feelings burned out! Brrr! As cold as ice! But I´m making her a little warmer so that people can sympathize with her. I may fall in love with her. The premiere at the Brno theatre in the pre-Christmas period of 1928 aroused unprecedented interest and the theatre was completely sold out! The success was enormous. Janáček recollected: The cold one had an unexpected success! It sent chills down everyone´s spine. They say it is my greatest work!

English

Pokud někdo nemá rád operu, vezměte ho na Janáčka, řekl dirigent Simon Rattle – a má pravdu. Každá Janáčkova opera představuje svébytný unikát, běžící rychlostí myšlenky a divadelní v tom nejlepším slova smyslu. Třeba taková Věc Makropulos se svou téměř detektivní zápletkou rozhodně není typickým operním námětem, v Janáčkově podání se však stoletý soudní spor o dědictví rychle změní ve strhující drama o hledání smyslu lidského života. Na festivalu Makropulos tentokrát představí jeden z nejlepších britských operních souborů – Velšská národní opera pod vedením svého hudebního ředitele a brněnského rodáka, dirigenta Tomáše Hanuse. Nepřijíždějí do Brna poprvé, v roce 2018 uvedli skvělou inscenaci Janáčkovy opery Z mrtvého domu, a i tentokrát pro nás určitě připraví mimořádný umělecký zážitek. 

Ale ve mně se život zastavil, Ježíši Kriste, a nemůže dál! Omrzí být dobrý, omrzí být špatný. Omrzí země a omrzí nebe. A člověk pozná, že v něm umřela duše! Janáček nikdy nevydržel dlouho bez práce; jen co dokončil operu o prohnané lišce Bystroušce, začal se poohlížet po dalším námětu. O prázdninách v létě 1923 si proto na dovolenou do Vysokých Tater vezl hru F. X. Šaldy Dítě, jež mu byla z mnoha stran doporučena, a také hru Karla Čapka Věc Makropulos. Šaldova hra jej nakonec za srdce nechytla, ale Věc Makropulos jej zaujala a po návratu z prázdnin požádal Karla Čapka o souhlas se zhudebněním. Ten byl zpočátku skeptický a nepovažoval svou konverzační, hodně nepoetickou a příliš povídavou hru hodnou Janáčkovy hudby. Na první pohled nezbývá než s Čapkem souhlasit – opera odehrávající se v právnickém prostředí plná dialogů a spletitého děje, kde postavy telefonují a kde vysledovat rodinné vazby je téměř úkolem pro odborníka na genealogii, nebyla úplně typickým námětem pro operu ani na začátku 20. století. Ale Janáčka, který se již v Příhodách lišky Bystroušky zabýval životem a jeho nekonečným koloběhem, velmi zaujalo to, co Věc Makropulos skrývá pod svou právnicko-detektivní zápletkou – otázky, zda nesmrtelnost může přinést lidem štěstí, nebo lidský život naplňuje právě ona nevyhnutelnost konce. Janáček sám později vzpomínal: Chytlo mne to. Víte, to hrozné, ono citové člověka, který nikdy nebude mít konce. Neštěstí holé. Nic nechce, nic nečeká. Z toho musí něco být. Třetí dějství, na tom si zakládám: ten spád, ten sráz! To jsem cítil, to jsem chtěl. 

Čapek nakonec se zhudebněním souhlasil a Janáček se pustil do úprav a krácení textu hry. Kompozici věnoval další dva roky a Janáčkova korespondence mapuje jeho zaujetí i soucit s hlavní postavou opery: Krasavice 300 let stará – a věčně mladá – ale jen vyhořelý cit! Brr! Chladná jak led! Ale udělám ji teplejší, aby lidé s ní měli soucit. Já se do ní ještě zamiluju. Premiéra v předvánoční čas roku 1928 v brněnském divadle vzbudila nebývalý zájem a divadlo bylo zcela vyprodáno! Úspěch se dostavil obrovský. Janáček vzpomínal: Ta vychládlá měla úspěch netušený! Až mráz šel každému po těle. Je prý to moje největší dílo!

čeština

Wenn jemand keine Opern mag, dann nehmt ihn mit zu Janáček, sagte einmal der Dirigent Simon Rattle – und er hat recht. Jede Oper Janáčeks ist ein Unikat, fließt rasch dahin und ist theatralisch im besten Wortsinne. So bietet denn etwa auch Die Sache Makropulos ein Sujet, das eher einem Krimi entlehnt scheint und so gar nicht zu einer Oper passen will, doch verwandelt sich bei Janáček der seit einem Jahrhundert andauernde Erbschaftsstreit rasch in ein mitreißendes Drama über die Suche nach dem Sinn des Lebens. Auf dem Festival wird Makropulos diesmal von einem der besten britischen Opernensembles präsentiert – der Welsh National Opera unter ihrem musikalischen Leiter, dem aus Brno stammenden Dirigenten Tomáš Hanus. Die Waliser kommen nicht zum ersten Mal nach Brno, bereits 2018 begeisterten sie hier mit einer ausgezeichneten Inszenierung von Janáčeks Oper Aus einem Totenhaus, und so dürfen wir uns wohl auch nunmehr auf ein besonderes Kunsterlebnis freuen. 

Aber in mir ist das Leben stehen geblieben, mein Gott, und kann nicht weiter! Ich habe es satt, gut zu sein, ich habe es satt, schlecht zu sein. Die Erde und den Himmel habe ich satt. Und der Mensch merkt, dass die Seele in ihm gestorben ist! Janáček hielt es nie lange ohne Arbeit aus; gleich nachdem er die Oper vom schlauen Füchslein vollendet hatte, begann er sich nach einem neuen Sujet umzusehen. In den Sommerferien des Jahres 1923 nahm er sich daher in die Hohe Tatra František Xaver Šaldas Drama Das Kind mit, welches ihm vielfach empfohlen worden war, aber auch Karel Čapeks Stück Die Sache Makropulos. Für Šaldas Theaterstück konnte er sich am Ende nicht recht erwärmen, aber Die Sache Makropulos begeisterte ihn so, dass er gleich nach der Rückkehr aus dem Urlaub Karel Čapek um dessen Einwilligung zu einer Opernadaption ersuchte. Čapek war zunächst skeptisch und betrachtete sein sehr unpoetisches und allzu geschwätziges Konversationsstück als Janáčeks Musik unwürdig. Auf den ersten Blick kann man Čapek hier nur zustimmen – Szenen aus dem juristischen Milieu voller Dialoge und einer verwickelten Handlung, wo die Figuren telefonieren und die Entwirrung der familiären Verflechtungen geradezu eine Aufgabe für einen professionellen Ahnenforscher ist, stellten auch zu Beginn des 20. Jahrhunderts nicht unbedingt ein typisches Opernsujet dar. Doch Janáček, der sich bereits im Schlauen Füchslein mit dem unendlichen Kreislauf des Lebens beschäftigt hatte, war fasziniert von dem, was sich in der Sache Makropulos unter den juristisch-detektivischen Verwicklungen verbirgt – der Frage, ob die Unsterblichkeit den Menschen glücklich machen kann oder ob das Leben nicht gerade dadurch seine Erfüllung erfährt, dass sein Ende unausweichlich ist. Janáček erinnerte sich später: Es hat mich gepackt. Wissen Sie, dieses furchtbare Gefühlsleben eines Menschen, für den es nie ein Ende geben wird. Das reine Unglück. Er will nichts mehr, er erwartet nichts. Daraus muss sich etwas machen lassen. Der dritte Akt, da bin ich stolz drauf: diese Dramatik, dieser Umschwung! Das habe ich gespürt, das habe ich gewollt. 

Čapek erklärte sich schließlich mit der Opernadaption einverstanden, und Janáček begann mit den notwenigen Anpassungen und Kürzungen des Ausgangstextes. Dem Schreiben der Musik widmete er weitere zwei Jahre, während aus seiner Korrespondenz hervorgeht, wie sehr ihn die Hauptfigur der Oper faszinierte: Eine 300 Jahre alte Schönheit – und ewig jung – aber nur abgebranntes Gefühl! Brr! Kalt wie Eis! Aber ich mache sie wärmer, damit die Leute Mitleid mit ihr haben. Ich werde mich noch in sie verlieben. Die Brünner Uraufführung in der Vorweihnachtszeit des Jahres 1928 weckte ungeahntes Interesse, und das Theater war vollkommen ausverkauft! Der Erfolg war überwältigend. Janáček schrieb dazu: Die unterkühlte Dame hatte einen nie erwarteten Erfolg! Es ist allen geradezu kalt den Rücken heruntergelaufen. Angeblich ist es mein größtes Werk!

Deutsch

Föreställningskrediter (Medverkande & produktionsteam )

Medverkande

Besättning

Ensemble