Hudební teoretik Vladimír Helfert ve své knize o Leoši Janáčkovi (1938) upozornil, že to byla sborová tvorba, kde si Janáček vytvořil svůj osobitý sloh. Otčenáš Leoše Janáčka byla původně hudební ilustrace pro tenor a smíšený sbor s doprovodem klavíru nebo harmonia k živým obrazům podle cyklu obrazů Ojcze nasz od Jósefa Męciny-Krzesze. Skladba byla dokončena v květnu 1901 a věnována Ženské útulně v Brně, kterou díky její péči o sociálně slabé děti Janáček podporoval. Roku 1906 přepracoval Janáček Otčenáš s doprovodem harfy a varhan. Bez živých obrazů byl pak proveden poprvé jako kantáta 18. listopadu 1906. Pokrokový Janáček dal dílu co nejmenší idealistický a náboženský obsah. Otčenáš se mu stal pouhým odrazištěm, aby projevil hluboké a osvědčené sociální smýšlení. Je patrné, že přesunul těžiště svého pojetí hudby od boha k člověku, k lidem. Soucit s poníženými, ubohými a sociálně slabými tu vystoupil do popředí.
