Reviżjonijiet tal-Produzzjoni Passata
5The magic flute without folk philosophizing turned into a cheerful fairy tale for young children, but even adults are by no means bored. This is what a performance should look like that arouses interest in opera without violent lectures and stupid, superficial updates. Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová Tamino, Pamina, photo by Jana Hallová From the original, almost three-hour work, the story remains for less than an hour, the main hero of which is the birder Papageno. He accompanies us through the whole story, introduces us to other characters, also accompanies Tamin on the way to Pamina, and by the way he finds his Papagena himself. The noble symbols of good and evil, i.e. the high priest Sarastro and the Queen of the Night, disappeared, replaced by the more popular First Lady and Monostatos. Papageno, Pamina, photo jana Hallová Papageno, Pamina, photo jana Hallová A simple scene made of dry branches created the believable illusion of a forest, Papageno's home. Papageno stylized into a vagabond with an empty nest on a cap was not the only subtle parallel with the 2003 production of The Magic Flute at Covent Garden (directed by David McVicar). She was also reminded of his final duet with Papagena – in the nest instead of in bed, but there was also a pillow wound – or Monostat's reaction to the sound of the chime. The costumes in bright colors and distinctive stylizations (Pamina like wild strawberry) are child-friendly, but do not slip into kitsch. Lucie Halgašová has created a solid basis for immediately cheerful directing, perhaps only Ondrej Olos at the piano would be worth dressing better when he is also on the stage and cannot do it himself. Monostatos, photo by Jana Hallová Monostatos, photo by Jana Hallová Tomáš Pilař staged a fairy-tale story with ease corresponding to the music used. The performance talked to the children – figuratively constantly and sometimes literally. An immature audience is counted on here as an element that needs to be involved in the game and not just let it stand by patiently. I have to say that I am really glad that Tomáš Pilař has finally caught on with me with this direction, and I am convinced that he should take some of its directness, clever uncomplicatedness and willingness to go directly to the heart of the matter into his work for adults. He is also, together with Patricia Částková, the author of the translation and dramaturgical adaptation (here the question arises as to why it was based on Eberhard Streul's compilation at all and not on The Magic Flute itself). The jokes were mostly hilarious, and if not downright hilarious, at least they did not offend good taste, the few prosodic hiccups were to a completely forgivable extent – both authors did an excellent job. Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová Pamina, Papageno, photo by Jana Hallová The musical accompaniment was provided by the reliable Ondrej Olos at the piano, complemented only by the celesta and, of course, the flute. The children's version was not hurt by the absence of the orchestra and it was also possible to stretch the stage towards the audience. This increased not only the space for the acting event, but also for communication with the audience. It was verified during the exams and the children responded very helpfully and lively. The singers visibly enjoyed their roles, they didn't have to work hard over the piano, they played excellently and seemed to have as much fun as the audience, without forgetting what to do. Papageno plays the magic flute, i.e. The Magic Flute in the children's arrangement by Eberhard Streul, Tomáš Pilař and Patricia Částková was really successful. Whether or not you want to teach your children to go to the opera, go out with them for a hilarious experience. It's hard to see something like that on TV.
Národní divadlo Brno uvedlo novou inscenaci proslulé operety Oskara Nedbala Polská krev. Naše přední scéna ji připravila u příležitosti sto čtyřicátého výročí Nedbalova narození a v rámci Roku české hudby. Co se volby titulu týče, nemohla zvolit lépe. Polská krev je divácký hit od okamžiku své premiéry a evergreenem nejen tuzemských jevišť. Patří mezi nejslavnější a nejhranější tituly svého žánru vůbec, na českých profesionálních scénách je v poválečné době dokonce operetou nejhranější, zastiňuje i Straussova Netopýra. Nabízí zajímavý příběh o statkáři Zarembovi, osnujícímu sňatek své dcery Heleny s bonvivánem Bolem. Toho však zajímají ženy zcela jiné – momentálně tanečnice varšavské opery Wanda, „objev“ jeho přítele Popiela. Helena se rozhodne vytrestat domýšlivého a zadluženého Bola a v přestrojení za hospodyni začne dávat do pořádku jeho hospodářství. Jak to dopadne, je nasnadě. Polská krev má všechno – nejen atraktivitu příběhu, nabízí lesk velkých a různorodých tanečních scén a salonní společnosti, ale především hudbu, která slučuje ty nejlepší prvky české a polské národní hudby s vídeňskou operetou. Že na své oblibě nikterak neztrácí, potvrzuje skutečnost, že vedle Brna se Polská krev v současné době hraje hned na několika dalších tuzemských scénách. V Brně bylo hudební nastudování svěřeno Jakubu Kleckerovi a na scénu Janáčkovy opery ji uvedl mladý inscenační tým pod vedením režiséra Tomáše Pilaře. Inscenátoři avizovali, že jejich přístup k operetě bude jiný, než je zvykem. Odmítli revuální podobu, chtěli vytvořit inscenaci úspornou s čistými liniemi. A pojmout ji jako pohádku pro dospělé. Tomáš Pilař spolu s Patricií Částkovou rovněž upravili i překlad Iva Osolsobě, v němž Brno Polskou krev hraje. Tomáš Pilař má bezpochyby cit pro jevištní estetiku, má výrazné poetické vnímání, které dokáže dát svým inscenacím. Jsou tak stylově jednotné a čisté, výtvarně vyvážené a působivé. Poezie se na jevišti nevídá v poslední době často a tato schopnost je pro Tomáše Pilaře velký vklad do budoucna, který nadaný režisér jistě ještě mnohokrát zúročí. Bylo to zřejmé i v Polské krvi, které Pilař vtiskl zajímavý salonní vzhled, navíc dokázal dobře koncepčně zvládnout i rozlehlost jeviště Janáčkova divadla. Vytvořil inscenaci na pohled příjemnou, plnou éterické snové poetiky s výtvarným rámcem, který diváky dokáže oslovit. Zvládnutí prostoru napomáhala i sněhobílá scéna Aleše Valáška s nápaditým využitím točny. Všichni účinkující jsou oděni do nákladných, vzdušných tylových rób pastelových barev, k dámským ladí v odpovídajících barvách volené pánské kostýmy. Celkově ale inscenace citelně postrádala potřebnou živost. Důvod? Zemitou, přímočarou Polskou krev inscenátoři v dobrém úmyslu vyvarovat se možné kýčovitosti zbytečně přepoetizovali. Jestliže je atmosféra Disneyovy Popelky v prvním dějství na varšavském plese akceptovatelná, na statek, kde se Helena Zarembová ujímá vedení jako rázná hospodyně Maryna, se už tyl a abstraktnost spojená se symbolikou nehodí. Navíc kostýmy nereflektovaly ani postavení jednotlivých figur a dějovou linku, díky shodné barevnosti dokonce splývaly v ansámblech vizuálně i muži se ženami. Baletu v choreografii Hany Litterové se na scénu potřebný vzruch dodat nepodařilo. Tanečníci nebyli při tanečních scénách zcela využiti, navíc ve svých výstupech byli i velmi nepřesní. Problémem je také překlad a jeho úpravy. Celý text je proškrtán a zestručněn, což mu bere životnost. Vypadla celá řada vtipů, gagů, dění na scéně působí tedy ospale, nemá spád a švih. Je pravda, že některé vtipy byly nahrazeny jinými, ne špatnými, ale zda je to celkově ku prospěchu věci, je velmi diskutabilní. Navíc byly škrtnuty i části výstupů na konci druhého a třetího dějství, především výstup Zarembův, který spletenec milostných vztahů rozetne jako gordický uzel. A především se z textu zcela vytratily narážky na odvážnou polskou, zarembovskou krev a hrdost. Polsko se z Polské krve vytratilo a nepoučený divák tedy bude jen marně tápat, kde Oskar Nedbal, tedy spíše jeho libretista Leo Stein, k názvu přišli. Místo toho se v brněnské Polské krvi objeví fráze o Popelce. Přitom energická Helena není Popelka. Má všechno – peníze, krásu, šarm, chytrost, bojovného ducha. Na varšavský ples v prvním dějství přichází s nechutí a kvůli otci. Hejsek Bolo má jen šlechtický titul a prázdnou kapsu. Přitom celé zestručnění by bylo zbytečné, kdyby se Polská krev v Brně hrála jen s jednou přestávkou. Dvě dvacetiminutové přestávky jsou zbytečné. Nevýrazné je i hudební nastudování Jakuba Kleckera. Orchestr hraje čistě a na výborné technické úrovni, velmi jemně, ale bez žádoucích dynamických odstínů. Provedení živelného a temperamentního Nedbalova díla nemá díky tomu potřebnou jiskru. V tomto kontextu pak působila dobře provedená velká ansámblová scéna modlitby jako zázrak. Bezpochyby se o to zasloužily sbory (sbormistr Pavel Koňárek), které zpívaly výtečně s příkladnou přesností. Platí to i pro dětský sbor (sbormistryně Valerie Maťašová). Představitelé hlavních rolí podali různorodé výkony. Muzikálová hvězda pražských scén Marian Vojtko zůstal Bolovi mnoho dlužen. Pěvecký part sice dokázal provést na dobré úrovni, ale místy v orchestru zanikal a nepřesvědčivý byl především herecky. Jednoduché stereotypní pohyby provázené rádoby frajerskou chůzí na profesionální scénu nepatří. Jeho Bolo není šarmantní elegán, ale jakýsi opotřebovaný, stále nepříjemně nadutý, až by se chtělo říci nesympatický Don Juan. Lépe se vedlo Petru Levíčkovi v roli Popiela, který se svého partu zhostil dobře, a kdyby měla jeho postava více dojemné komiky, byl by ještě přesvědčivější. Jan Šťáva jako Zaremba zaujal vyrovnaným pěveckým výkonem, i po herecké stránce měl svoji postavu dobře vypracovanou, ale přes veškerou snahu těžko může být vzhledem ke svému mládí skutečným Zarembou, který jevišti dominuje přirozenou autoritou. Pavla Vykopalová jako Helena měla těžký úkol – vnést do Polské krve energii. Po pěvecké stránce svou roli zvládla velmi dobře, pevné výšky a hlas znělý v plném rozsahu dal roli výraz a pěvkyně propůjčila Heleně i nezbytnou razanci. Velmi výrazně se uměla prosadit Andrea Široká jako Wanda Kwasiňská výborně zvládnutým pěveckým partem i hereckým projevem. Roli její mamá ztvárnila Jitka Zerhauová, jako Mirski vystoupil Milan Rudolecký, v roli Gorského se dobře uplatnil Ivo Musil, Wolenskim byl Jiří Klecker, Senovičem Štěpán Harasim, v dalších rolích na premiéře vystoupily Alena Sobolová, Jitka Klečanská a Martin Novotný. Polská krev, jak ji Národní divadlo v Brně uvedlo, potvrzuje především jednu skutečnost – že opereta je svébytný žánr a má-li před publikem plně ožít a žít, má-li být uvedena v plné své síle a lesku, musí jí zůstat její temperament, přímočarost, jiskřivost a živelný šarm. Ukázalo se také, že pro inscenování operetního žánru chybí mladé nastupující generaci žádoucí pedagogické vedení, zkušenosti a průprava. Talent, snaha i pečlivá příprava nestačí. Je to velká škoda – pro nadané inscenátory a hlavně pro publikum. Úspěch brněnské premiéry je bezpochyby dokladem velké divácké poptávky po tomto žánru, který se v posledních letech na našich scénách obecně ocitl na druhé koleji. Divadla, chtějí-li vyjít vstříc divákům, mají tedy před sebou úkol – operety dobře inscenovat. Že není snadný, dokázala brněnská premiéra.
Brno /FOTOGALERIE/ – Nejznámější dílo skladatele a dirigenta Oskara Nedbala uvede Národní divadlo Brno v nastudování mladého týmu režiséra Tomáše Pilaře. S jednou ženou rady si vím, ale dvě! Toto zvolání hraběte Boleslava Baraňského snad nejlépe vystihuje zápletku proslulé operety Oskara Nedbala Polská krev. V páteční premiéře ji uvede brněnské Národní divadlo, které tak rozšíří nabídku operetních titulů, po nichž si diváci často stýskají. Operetu se souborem nastudoval pražský rodák a absolvent Janáčkovy akademie múzických umění v Brně Tomáš Pilař. „Mojí snahou je přivést do Brna klasickou operetu, která může i nyní něčím překvapit," říká Pilař, který je ve svých šestadvaceti letech nejmladším českým režisérem. Ke spolupráci si Pilař do Brna přizval Aleše Valáška – výtvarníka scény a kostýmů, s nímž chce Polskou krev oprostit od ornamentů a představit ji ve vizuálně čistém pojetí. „K efektním scénickým proměnám využíváme všech prostředků, které Janáčkovo divadlo nabízí," dodává Pilař. A Valášek jej doplňuje. „Ctil jsem klasický, výpravný přístup, avšak výtvarné pojetí je minimalistické. V inscenaci je asi dvě stě kostýmů a na scéně dominuje bílá." Libreto Leo Steina inscenátoři výrazně zkrátili, škrtali i úryvky hudby. Všechna hudební čísla ale ponechali. „K půvabným z této operety patří například hudební čísla Blondýnky něžné, Jste kavalír, to vím; Slyšte jen, jak ten valčík zní či vychloubání rozšafného statkáře Zaremby jaký je diplomat. Ty jsou známé nejen milovníkům operety," uvedl dramaturg Pavel Petráněk. Hudebního nastudování se zhostil Jakub Klecker, který je spolu s Ondrejem Olosem i dirigentem orchestru. „Z hlediska žánru to je pro nás velká výzva, hudba musí mít správný švih i vtip. Žánr operety sice může být vnímám jako podřadnější, ale právě proto se nad něj musíme povznést a vytvořit si nadhled," říká Klecker. V hlavní roli hraběte Boleslava Baraňského se na brněnském jevišti představí tenorista Jaroslav Březina, sólista opery Národního divadla v Praze nebo pěvec Marian Vojtko. Ten aktuálně účinkuje například v pražských muzikálech Aida, Quasimodo nebo Klíč králů a od září se objeví také v titulní roli očekávané české verze muzikálu Fantom opery. „Polskou krev jsem už dělal v Karlíně, také proto jsem s nabídkou brněnského hostování nadšeně souhlasil. Ale to jsem nepočítal s tím, že text bude jiný a budu se jej muset učit znovu," říká s úsměvem Vojtko. Netají se přitom svým nadšením z kostýmů. „Moc se mi líbí, jsou mnohem více mužské než v pražské verzi operety. Dokonce jsem se v uniformě vyfotil a dal si fotku na facebook, což vzápětí ocenila spousta fanynek," říká v humorném tónu Vojtko. Dále se divákům představí Ladislav Mlejnek, Jan Šťáva (statkář Zeremba), Pavla Vykopalová a Daniela Straková-Šedrlová (role Heleny) a půvabnou tanečnici Kwasiňskou ztvární Andrea Širová a Tereza Merklová Kyzlinková. Pro zájemce, kteří by se rádi o chystané operetě dozvěděli více, divadlo připravilo besedu a tematickou snídani. „Chceme lidem přiblížit způsob, jakým tvoříme. Chceme se s nimi bavit na téma tvůrčí práce a odpovíme na všechny dotazy. Sám nejsem příznivcem šňořených besed, proto jsme se rozhodli pro snídani, a když jde o operu, respektive operetu, proč takové setkání nespojit se snídaní, která je, jak všichni víme, základem dne," říká režisér Pilař. Páteční premiéra inscenace Polská krev začíná v sedm hodin večer, a to v obsazení s Marianem Vojtkem, Janem Šťávou, Pavlou Vykopalovou a Andreou Širokou. Opereta má tři dějství: každé je dlouhé okolo půl hodiny a představení má dvě přestávky. Nejbližší reprízy následují 30. března a 9. a 25. dubna.
První živou premiérou po dlouhém lockdownu byla Bohéma Giacoma Pucciniho. Dlouho očekávaná událost se stala v pátek 11. června 2021 a Janáčkovo divadlo opět vítalo živé návštěvníky. Poloprázdné hlediště a vyžadované doklady spolu s rouškami stále ještě připomínaly nepříjemnou dobu epidemie, ale víra, že se konečně život vrací do běžného režimu, byla silnější a pomáhala navodit slavnostní očekávání. Novou inscenaci připravili umělci, kteří již odhodili pel mládí a nahradili ho invencí a imaginací. A tedy nepotřebovali použít berličku modernizování opery za každou cenu, naopak dokázali příběh z 19. století podat svěže, mladistvě a pravdivě, jak velí verismus. Příběh, který zpracoval skladatel Giacomo Puccini na motivy knížky pařížského spisovatele Henriho Murgera, se odehrává v Latinské čtvrti Paříže 19. století. Libreto zpracovali Luigi Illica a Giuseppe Giacosa. Mladí bohémové, žijící mezi chudobou a touhou po kráse a uznání, se potkají s mladými krásnými dívkami, které se snaží uživit, jak se dá, nejlépe s bohatými milenci. Pohled režisérky na operu je realistický a praktický, spojuje nenásilně jevištní akce s potřebou pěvce se plně do hlasu opřít a prosadit se oproti orchestru a poté se zapojit zpět do dění, to vše zcela nenásilně. Při zachování poetiky a charakteru života v 19. století, dokáže scénu rozehrát v ansámblových scénách i ve scénách se sborem a zachovává přitom malebnost a přirozenost. Na scéně Davida Janoška, která je půvabná a impresionistická, v náznacích a úsporných detailech navozuje charakter prostředí, které dokáže rychle a chytře proměňovat. Mansarda v prvním obraze je téměř realistická a přenáší diváka do příběhu, druhý obraz je dokonale iluzivní při představování ulice. Obraz zimní ulice ve druhém jednání je načrtnut impresionisticky a rychlá přestavba do původní mansardy je možná díky bílým přehozům na nábytku, která iluzi vůbec neruší. Naopak ji citlivě a přitom důrazně dokresluje postava Smrti, dámy v klobouku, která v mlze postává na ulici a čeká. Kostýmy Zuzany Přidalové jsou historizující a slušivé, vévodí róby Musetty, ostatní kostýmy jsou úsporné a historicky odpovídající. Výtvarně byl obraz ulice se sborem a dětmi velmi povedený – živý, přehledný a při tom i zábavný. Příběh čtyř mladíků, kteří žijí v podkrovní mansardě starého domu v zimě a bez peněz, je příběhem lásky i zmaru. Role Rudolfa – básníka, je napsána pro tenoristu a zpíval ho Richard Samek. Jeho výrazný tenor je v barvě a v posazení přirozený a nese se dobře prostorem. Malíře Marcella představoval barytonista Roman Hoza, jehož baryton má příjemnou barvu a herecky je tvárný a přirozený. Schaunard je hudebník a skladatel, zpíval ho barytonista Lukáš Bařák, mladý pěvec, jehož hlas má říz, nosnost a roli si zjevně užíval. Filosofa Collina ztvárnil basista Jan Šťáva, který má sice menší úlohu, ale dokázal z ní vytěžit maximum. Árii o plášti, kterou zpívá ke konci inscenace, a která většinou již zaniká, podal s takovou procítěností a nosností, že publikum dojal. Toto mladistvé kvarteto vynikalo vyrovnaností jak hlasovou, tak i především schopností naladit se na stejnou emoční hladinu a vytvořit na jevišti hravou a bezprostřední náladu. Chlapecké kvarteto doplňují dvě dívky. Mimi – švadlenka, bydlící ve stejném domě, která si přijde zapálit svíčku, půvabná a nesmělá, trpí tuberkulózou. Setká se s Rudolfem a je z toho láska na první pohled a Mimi zapadá do party čtyř přátel. Zpívala ji Jana Šrejma Kačírková – sopranistka, která má za sebou náročné inscenace jak v divadle Moravskoslezském, tak i v Janáčkově opeře. Její hlas je průrazný a čistý, plný emocí a lesku. Své Mimi dokázala dát něhu a sladkost a díky svému exteriéru i dívčí půvab. Druhou dívkou je Musetta, opak Mimi, temperamentní dračice, která sice miluje Marcella, který na ni zoufale žárlí, ale víc miluje sladkost života, kterou jí dávají bohatí milenci. Byla jí Doubravka Součková, mladá sopranistka, nedávná absolventka JAMU, pro kterou byla tato role debutem na scéně Janáčkovy opery. A příležitosti využila dokonale. Nastoupila pronikavým sopránem, kterým převálcovala veškerý shon na scéně a její árie byla plná smyslnosti a vyzývavosti. V posledním obraze přinesla ale zcela jinou polohu a tady již hlas změkčila a prokázala, že je schopna i procítěného výrazu. Další role, které se v opeře objevují, jsou již ilustrativní figury, které dokreslují její charakter. Výraznější je zde postava Benoita – domácího, který přijde vymáhat činži a kvarteto „dobráků“ si z něj vystřelí a vyhodí ho z bytu. Jiří Sulženko zde přišel k roli, která ho ukázala v novém světle jako schopného herce, který dokáže přinést na jeviště charakterní postavu a přirozený pěvecký výkon. Alcindoro, bohatý milenec Musetty, je podobnou figurou, náfuka, ze kterého si Musetta vystřelí a nechá ho zaplatit i za mladíky. Jeho představitelem byl Martin Matoušek, který se role zhostil mile a s noblesou. Role Palpignola je vděčnou figurou kramáře a komedianta, kterému nahrávají děti. Pavla Valentu spolupráce s dětmi velmi těšila, stejně jako jeho role. Seržanta ztvárnil Kornél Mikecz a celníka Petr Karas. Sbor Janáčkovy opery připravila Klára Složilová Roztočilová, Dětský sbor Brno byl připraven sbormistrovou Valerií Maťašovou. Oba sbory byly skvěle sezpívány a zněly dobře jak na jevišti, tak i za scénou. Hudebně operu připravil a dirigoval Jakub Klecker. Partitura Giacoma Pucciniho je velmi barevně instrumentovaná, což dirigentovi umožnilo vytvořit hutný, barevný hudební celek. Orchestr zněl velmi kompaktně a plně a podával skvělé výkony, aniž by překrýval zpěváky. V Janáčkově opeře vznikla nová inscenace, která jistě přiláká publikum, nezklame vyznavače klasického provedení, ale ani posluchače, kteří by si přáli, aby opera byla pro obecenstvo přitažlivější a více konvenovala k současnosti. Tato inscenace potěší a bude vyhovovovat širokému spektru diváků. Opera byla rovněž snímána kamerami – podle slov ředitele Martina Glasera: „Pro všechny případy, kdyby…“. Je to jistě velmi záslužné, ale určitě si všichni přejeme, aby to bylo jen pro případy dokumentární, nikoli jako náhrada za živé představení.
