Muzikál o rytířském srdci a boji Dona Quijota s větrnými mlýny
Velkolepý světový muzikál – společný projekt činoherního a operního souboru.
Cervantes /velmi elegantně/: Dobré ráno, pánové… dámy. Je mi velice líto, že jsme k vám takto vpadli, ale doufám, že vám moje společnost nebude proti mysli. Stejně se mezi vámi nezdržím dlouho. Inkvizice totiž…
Ocitáme se v Seville na konci 16. století. V místním vězení se nachází „snílek, mizerný básník a poctivý chlap“ Miguel de Cervantes a čeká na inkviziční soud. Mezi zloději a vrahy musí obhájit sám sebe a své dílo. Rozhodne se převyprávět jim příběh svého posledního románu o Donu Quijotovi. Přímo ve vězení odehraje představení, ve kterém neohrožený rytíř vyjede do světa napravovat křivdy! A jeho spoluvězni se tak stávají dalšími postavami nesmrtelného příběhu o bojích nejen s větrnými mlýny. Americký muzikál mistrně využívá princip divadla na divadle a stejně jako klasický Cervantesův román vypráví o potřebě víry a naděje, o touze ochraňovat slabé a snít neuskutečnitelné sny… neboť kousek snílka je snad v každém z nás…
Adaptace nesmrtelného příběhu o lidském idealismu a víře v lepší stránky existence vznikla v roce 1965 a dodnes se setkává s úspěchem na všech světových jevištích. Byla přeložena do více než třiceti světových jazyků. Filmového zpracování se tento muzikál dočkal v roce 1972. Režie se ujal Arthur Hiller a v hlavních rolích účinkují Peter O’Toole, James Coco a Sophia Loren.
Don Quijote – chudý venkovský šlechtic (moudrý blázen), který se pokouší obnovit slávu a čest potulného rytířstva. Díky svým pokusům dosáhnout nemožného se stal symbolem čistoty duše a vžilo se označení „Don Kichot“ pro lidi, kteří se podobně jako tento rytíř snaží o totéž. I přesto, že Don Quijote naplňoval ideály šlechetnosti a cti, naplňoval také charakteristiky šílenosti, jelikož přes své idealistické vidění nevnímal realitu a porušení pravidel cti v něm vyvolávalo návaly hněvu, a tím se vymykal tomu, co ostatní považovali za normální.
Quijote se sice bláznivě chová, ale neutvrzují ho v tom lidé okolo něj? Nejsou k němu dosti krutí, když si z něj dělají objekt své zábavy? Václav Černý napsal: „Celá Cervantesova kniha se hemží blázny, jenomže je tu dvojí bláznovství: bláznovství vznešené a bláznovství nízké. Je jasné, jakého druhu je to Quijotovo.“
Sancho Panza – obyčejný vychytralý vesničan, důvěřuje zdravému rozumu, rád používá různá rčení nebo přirovnání, a rád se pořádně nají a putuje na oslu. Sancho nezavře ústa a zdá se, že jediným jeho vzděláním je přehršel přísloví, která v dialozích vysype bez ladu a skladu a ubíjí jimi své případné odpůrce. Postupem času přebírá velkou část Quijotových myšlenek a prochází jistým psychologickým vývojem – z obyčejného sedláka, přes vládce ostrova, se vyvine v pokračovatele odkazu rytířova.
Cervantes do postavy Sancho Panzy zakódoval lidovou moudrost předávanou ústní formou, moudrost stálou a silnou, které neubírá na síle ani Sanchova tupost a plácání. „Sanchismem“ je pak chápán druh skepticismu. Sancho je interpretován jako ztělesnění selského rozumu.
Dirigentem společného projektu všech souborů našeho divadla bude Josef Štefan a režie se ujímá umělecký šéf činohry Jiří Seydler.
