State Opera / Recensies

„Můj obdiv však rozhodně patří Denysu Pivnickému, který extrémně náročnou roli Dona Juana ‚vydržel‘.“ „Z dalších sólistů nelze pominout výkon sopranistky Tamary Morozové, dle mého soudu dalece převyšující i zmíněnou Korosunovou.“ „Pokud má inscenace slabé místo, je to dle mého názoru režie, která ani zdaleka nevytěžila možnosti fantasknosti a surrealističnosti celého díla. Tím spíše, když je možné ho inscenovat v tak skvěle technologicky vybaveném divadle.“ V neděli 12. června uvedlo Národní divadlo ve Státní opeře pod hlavičkou projektu Musica non grata premiéru dvouaktové opery Erwina Schulhoffa Plameny. V nastudování dirigenta Jiřího Rožně a v režii Calixta Bieita se představili v titulních rolích tenorista Denys Pivnickij, mezzosopranistka Tone Kummervold a sopranistka Victoria Korosunova. Projekt Musica non grata dlouhodobě usiluje o uvádění děl autorů, jejichž tvorba byla z různých důvodů nežádoucí či zakázaná. Nejinak je tomu v případě Erwina Schulhoffa, jehož život skončil v koncentračním táboře Wülzburg v roce 1942, ačkoliv se před nacisty snažil uprchnout do komunistického Ruska. Jeho jediná opera vznikla na libreto Karla Josefa Beneše v německém překladu Maxe Broda. Ano, Schulhoff ji původně komponoval v němčině, ostatně jako většinu své vokální tvorby. Nikoliv překvapivě, byl Němec. Národní divadlo se však rozhodlo uvést operu s rekonstruovaným českým libretem, které narychlo připravil jeho autor a sám Schulhoff pro brněnskou premiéru opery v roce 1932. V té době byl požadavek opery v češtině dle mého názoru zcela legitimní, dnešní technologie však umožňuje prostřednictvím titulků snadno předat divákovi i text zpívaný v jazycích, kterým nerozumí. To je také důvodem, proč se v podstatě celosvětově už uvádějí opery výhradně v originálech. Zkrátka rytmická, jazyková, ale i barevná charakteristika češtiny a němčiny jsou natolik odlišné, že vytvořit skutečně plnohodnotný překlad, tak aby seděl na vokální linku, a přitom zachovat srozumitelnost by bylo téměř nemožné. Obávám se, že tento krok ND nebyl nejšťastnějším, a kdyby uvedli dílo tak, jak ho autor původně zkomponoval, byl by výsledek daleko zajímavější. Tím spíše, když coby představitele titulních rolí Dona Juana, La Morte a „trojrole“ Ženy – Řeholnice – Donny Anny angažovali v Praze debutující zahraniční pěvce. Pro mne zcela nepochopitelně. Ano, nemůžeme očekávat, že bude nerodilému mluvčímu perfektně rozumět, obzvlášť v tak náročném jazyce, jako je čeština. Opravdu chce ND po divácích, aby i při české opeře museli sledovat titulkovací zařízení, protože pěvcům, byť zpívají „česky“, nerozumějí? Proč tedy neobsazovat do titulních, a tedy i nejexponovanějších rolí v české opeře české pěvce? Máme jich snad v ND tak málo? Jestli ano, je zřejmě něco špatně. Domnívám se, že angažovat zahraniční sólisty má smysl ve známých titulech, kde naopak tyto osobnosti – pokud jimi skutečně jsou – mohou inscenaci značně umělecky povýšit (ne vždy) a kromě toho i zvýšit návštěvnost, neboť diváci půjdou nikoliv na titul, ale hlavně na onu hvězdu. V tomto případě se však nejednalo ani o jedno. Samotné dílo je ve své podstatě nedějovou suitou abstraktních a surrealistických obrazů, zachycujících Dona Juana s jeho vnitřními „běsy“ a snad i vzpomínkami či fantaziemi. Scénicky je inscenace pojata vcelku prostě – igelitová krychle černé barvy se postupně protrhává a vznikají tak nové otvory. Osobně jsem si tuto scénu vyložil jako Juanovu duši, do které se derou další a další postavy, které tam způsobují emocionální bouře. Někdy postavy zmizí rychleji, jindy setrvávají téměř po celou dobu, některé se v průběhu promění, jiné jsou stále stejné. Po některých zůstane v „duši“ větší rána, větší otvor, z jiného naopak přichází světlo. Nevím, zda jsem jen popustil uzdu své fantazii, ale i kdyby se nejednalo o záměr, nějaký dojem to vyvolá. Na začátku druhého jednání se ze „stropu“ této krychle spustí pohřební vůz. K němu pak v závěru připoutá La Morte (Smrt) Dona Juana lepicí páskou. Asi jsem čekal něco víc. V podstatě se jedná o velmi zásadní scénický prvek, s kterým se ale nijak nepracuje. Nijak se nepohybuje, neproměňuje (kromě osvětlení). Tajně jsem doufal, že se v závěru auto vznese i s připoutaným Juanem, že se zkrátka stane něco, z čeho divákovi spadne brada. Nestalo.

Součástí dramaturgických směřování Národního divadla (Státní opery) je projekt nazvaný Musica non grata věnovaný uměleckým počinům umělců tvořících mezi oběma světovými válkami, které byly pronásledovány německými fašisty pod názvem Entartete Kunst. Uvedení jediné opery Erwina Schulhoffa Plameny je mimořádným dramaturgickým činem Národního divadla, přesněji řečeno Státní opery, premiéra byla 12. června. Samotné dílo, které v žádném případě není operou v tradičním smyslu toho slova, je tak svérázné, jako byl jeho autor sám. Musíme si vybavit dobu, kdy opera vznikala i skladatelův osud, jenž k ní neodmyslitelně patří. Erwin Schulhoff (1894–1942) byl zázračným dítětem z rodiny dobře situovaného pražského německého obchodníka, jehož talent se projevil už ve třech letech. Jeho matka hrála na violu a malovala a také mezi dalšími příbuznými měl hudebníky. Před první světovou válkou si společně se svými přáteli užíval neobyčejně plodnou dobu pražských uměleckých kontaktů mezi německými a českými souputníky. Mnozí z Němců dokonce uměli i česky, jako ostatně i sám Schulhoff. Jeho čeština, pravda, nebyla perfektní, ale víme, že i řada Čechů se v letech obrození teprve učila správně česky. Erwin Schulhoff měl podle svědectví současníků „absolutní sluch, fenomenální paměť a výjimečné virtuózní schopnosti, mistrovsky hrál z listu, respekt si získal také jako obratný improvizátor a byl vyhledávaným komorním hráčem“. Byl zcestovalý, což ostatně tehdy bylo běžné, učil na konzervatoři, psal i kritiky do německých novin a časopisů, byl v kontaktu mimo jiné také s Aloisem Hábou a jako jeden z prvních interpretoval jeho čtvrttónové klavírní skladby. Odkazuji na velmi dobrou studii Jitky Slavíkové v programu k inscenaci. Ta jako dramaturgyně věnovala skladateli a jeho osudu mnoho času, protože navíc rekonstruovala český text opery Plameny, již Schulhoff komponoval na původně české libreto Karla Josefa Beneše, které pro něj přeložil do němčiny Max Brod. Jak obecně víme, přizpůsobovat překlad libreta hudebnímu toku je více než složité, avšak to, že byla opera ve Státní opeře zpívána s českým textem, se ukázalo jako neobyčejně přínosné. Text libreta je pochopitelně součástí programu. Dramaturgická příprava inscenace byla příkladná a inscenátoři ji ještě dále tvůrčím způsobem obohacovali. Z výsledného divadelního tvaru je jasně patrné, že kouzlu Schulhoffova mimořádného díla podlehli všichni zúčastnění. Právě proto, že Plameny nejsou operou v pravém smyslu toho slova (autor libreta jeho původní verzi v roce 1922 nazval „Don Juan. Scénická suita.“), bylo třeba se přizpůsobit zvláštnostem díla a z jeho složitostí vykřesat zcela nový inscenační tvar. Především jsou Plameny širokodechou instrumentálně-vokální kompozicí, u níž jsou rozsáhlá instrumentální místa stejně významná jako části vokální. Tím, kdo může Plameny, ten kaleidoskop jednotlivých obrazů, udržet v celistvosti a v dokonalé vyváženosti stavby celého večera, je (jako ostatně často, ne-li do značné míry vždy) dirigent. Mladý dirigent Jiří Rožeň se s dílem doslova ztotožnil. Schulhoffova hudba zní barevně, tedy tak, jak by si skladatel přál. Jeho hudba k Plamenům má všechny typické rysy „hudby terezínských skladatelů“, jeho současníků. Je jakousi koláží stylů, názvuků impresionismu, expresionismu, neoklasicismu, míří od vlivů některých skladatelů až k vyloženě jazzovým pasážím, a přesto dává možnost zdůraznit souvislou Schulhoffovu hudební mluvu. Velmi nápaditou, někdy průzračnou, jindy až naddimenzovanou, ale vždy výtečně instrumentovanou. Mimořádný zážitek. Jako režisér inscenace byl osloven Katalánec Calixto Bieito, režisér, který, jak známo, volí režijní prostředky zcela podle svého osobitého výběru. Zdá se, že jej Plameny velmi oslovily, protože pro ně zvolil specifický způsob výkladu. V programu k inscenaci je právem připojena „Poznámka: Obsah popisuje původní děj opery Plameny a nemusí odpovídat jevištnímu obrazu a akci v současné inscenaci.“ Výborně – to je statečný a věcný přístup, asi jsem se s ním ještě nesetkala. O čem že jsou Plameny? Jsou jakýmsi téměř filozofickým traktátem o Donu Juanovi a jeho osudu. Pohrávají si i s jeho afinitami k Mozartovu Donu Giovannimu, avšak mají veškeré náležitosti umělecky bohaté doby předválečné Prahy. Tento Juan touží nejen po ženských tělech, ale také po ženské duši. Jeho neustálým průvodcem je La Morte a právě ona nad ním vyřkne závěrečný soud: Don Juan je odsouzen k věčnému životu Ahasvera. Calixto Bieito zvolil jako klíč k Schulhoffovu dílu, k jeho nedějové konstrukci v podstatě surrealistické inspirace, zejména pak ze španělské oblasti. Inscenace je sledem obrazů, které se před divákovýma očima neustále mění. Nejdůležitější výpovědí večera je závěrečné odsouzení Dona Juana ne ke smrti za jeho četná provinění, ale naopak k nekončícímu životu. Obtížnou roli Dona Juana, který nesejde z jeviště, interpretoval Denys Pivnickij. Hlasově ji naplnil svým plnokrevným tenorem a neutuchající tělesností. Jeho Juan je jednolitá téměř neměnná postava, u níž rozhodně nehledáme nějaká filozofická hnutí. Je svým způsobem spíš obětí svých vášní. Velmi působivě jej neustále provázejí „Stíny“, které komentují dění. Je to šestice výborných a navíc sezpívaných zpěvaček (Magdaléna Hebousse, Yukiko Kinjo, Tamara Morozová, Veronika Hajnová, Kateřina Jalovcová a Stanislava Jirků), jejichž hlasy spolu až neuvěřitelně barevně ladí. Tamara Morozová se také velmi úspěšně objevila v roli Faustovy Markétky. Velkým protihráčem Juanovým je již zmíněná La Morte, již přesvědčivě ztělesnila Tone Kummervold. V několika rolích (Žena, Řeholnice, Donna Anna) jsme viděli a slyšeli Victorii Korosunovu. V nevelké roli Komtura se blýsknul svým sonorním basem Jan Hnyk, jako Harlekýn na sebe právem upoutal pozornost barytonista Michal Marhold.